Oortovův oblak se nachází na okraji naší Sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Jedná se o kulovitou skořápku kolem naší Sluneční soustavy. Takový pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny. Svůj název nese po dánském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Oortovův oblak je zdrojem kometárních jader, které díky gravitaci okolnich hvězd občas změní svou dráhu směrem k Slunci. Tyto komety jsou většinou dlouhoperiodické a jejich uhel k ekliptice je náhodný, nebo proletí kolem Slunce pouze jednou.

První a zatím jediná planetka pocházejíci z Oortova oblaku je pravděpodobně Sedna. Její dráha je menší než vnitřní poloměr Oortova oblaku, ale je to pravděpodobně důsledek gravitačního působení hvězdy která kdysi prolétla v blízkosti našeho Slunce.

Planetka je malé těleso obíhající kolem Slunce nebo jiné hvězdy (tam se zatím tato tělesa jen předpokládají, dosud nebyla objevena žádná planetka u jiné hvězdy), vzhledem k malé hmotnosti většinou nepravidelného tvaru. Ve Sluneční soustavě se taková tělesa nacházejí zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, tzv. hlavní pás. Řada z nich se však nachází i za drahou Neptuna, kdežto jiné mohou křížit dráhu Země a dostávat se blíže ke Slunci než naše planeta.

První planetka byla objevena 1. ledna 1801 na palermské hvězdárně Giuseppem Piazzim a dostala jméno Ceres. V současnosti (srpen 2005) je známo 99 947 planetek s dobře určenou drahou, jejich počet však neustále rychle roste.

Kdysi byla tato tělesa považována za planety. Když se zjistilo, že se jedná o tělesa ve srovnání se známými planetami velmi malá, začaly být nazývány v angličtině minor planets, česky malé planety, z čehož vzniklo jejich dnešní české označení planetky. Lze se setkat též s původně zavedeným pojmenováním asteroid nebo i se staršími českými, dnes již zastaralými a prakticky nepoužívanými názvy planetoida nebo planetoid. Tato pojmenování měla svůj původ ve vzhledu těchto těles (asteroid - hvězdě podobné, planetoid - podobné planetě).

Podle nejstarší teorie planetky vznikly rozpadem nějaké velké planety, které podle Boodeovy řady měla existovat mezi Marsem a Jupiterem. Celková hmotnost všech planetek (objevených i dosud neobjevených) však není taková, že by to vystačilo na pořádnou planetu. Podle současné teorie se jedná o planetesimály, jejichž akrece na planetu byla předčasně ukončena zřejmě gravitačním vlivem Jupiteru.

Nově objevený objekt v Kuiperově pásu, nazvaný Quaoar, je s průměrem 1300 km desátou největší planetou (či planetkou) po Plutu.

Nově objevená planetka 2002 LM60, pojmenovaná Quaoar, je kandidátem na označení 10. planeta slunečního systému - nebo naopak Pluto je kandidátem na označení "jeden z objektů v Kuiperově pásu".

Podle Space.com je Quaoar označení tvořivé síly v mytologii kmene Tongva, který

z území dnešního Los Angeles.

Vůbec netuším, jestli se má v češtině skloňovat v ženském, nebo v mužském rodě,

ale ženský rod tvořivé síle sluší, tak doufám, že to prosadím - je to ta Quaoar ;-) Ostatně kromě Venuše a Země zatím v češtině ani žádné planety ženského rodu nemáme - jen měsíce a asteroidy.

Hmotnost Quauary(-a, -u ?) je asi 1/10 hmotnosti planety Pluto, inklinace dráhy je 7.9°, zatímco inklinace Pluta je 17°. Pomocí Hubbleova teleskopu byl průměr Quaoary stanoven na 1300 km - jde o první měření průměru objektu v Kuiperově pásu přímým pozorováním. (Po pravdě řečeno, astronomové podezírají

podobný objekt Ixion, že má průměr asi 1200 km, ale zatím to byli schopni

odhadnout pouze za předpokladu, že jeho albedo je 4%, jako u některých asteroidů a komet).

Doba oběhu Quaoar kolem slunce je 288 let, vzdálenost od Slunce asi 6.4 miliardy km (tzn. nachází se asi o 1.6 miliardy km dále než Pluto).

Dosud největším známým objektem v Kuiperově pásu asteroidů byla dosud planetky Varuna a 2002 AW197, obě o průměru asi 900 km. První objekty v této vzdálenosti od Slunce byly pozorovány až po roce 1990, ale předpokládá se, že zde budou nalezeny dokonce i objekty stejné nebo dokonce větší než planeta Pluto, která má průměr 2500 km. Pro srovnání: největší asteroid v pásu mezi Marsem a Jupiterem, Ceres, má průměr asi 1000 km.

Objev Quaoary je triumfem moderní digitální analýzy dat. Ve skutečnosti

byla poprvé vyfotografována už v roce 1982 astronomem Charlie Kowalem na Caltechu, ironicky právě v rámci hledání "Planety X" (desáté planety) - Kowal si ale objektu na fotografii vůbec nevšiml. Pluto, které oběhne slunce jednou za 248 let, se na několik let přiblíží Slunci natolik, že se těkavé látky na jeho povrchu odpaří do atmosféry, a zvýší jeho albedo (množství odraženého záření) natolik, že je planeta pozorovatelná i pro amatéry; naproti tomu Quoar oběhne Slunce jednou za 288 let, a jeho dráha je dokonce ještě kruhovější (=méně eliptická) než dráha planety Pluto, takže je na jeho povrchu trvale opravdu pořádná kosa, a těkavé plyny se nikdy neuvolní do atmosféry (a nezvýší albedo objektu). Organické látky na povrchu Quaoaru se podobně jako na povrchu komet vlivem ultrafialového záření proměnily v jakýsi temný asfalt. Albedo Pluta je tedy díky látkám v jeho atmosféře 60%, zatímco albedo Quaoaru pouze 10%

V astrologii zatím převládá názor, že Quaoar představuje planetu neosobních vztahů, podobně jako je tomu u planet Uran, Neptun či Pluto, ale jeho přesnější význam je dosud blíže neprobádanou záhadou. Až astrologové získají více zkušeností a proniknou do jeho podstaty, zajisté to přinese změny do způsobu smýšlení, jímž nahlížíme na sebe, vlastní duchovní rozvoj i okolní svět.

Mytologie Quaoaru pochází z indiánského bájesloví z jižní Kalifornie. Domorodý národ Tongva zde žil po tisíceletí před příchodem evropanů do Ameriky. Spolubjevitel Quaoaru Chad Trujillo na svých stránkách cituje domorodého představitele kmenu, učence a tanečníka Marka Acuna:

"Mocná síla stvoření světa 'Quaoar' tančí a věští božství v existenci. Přestože není ani mužského ani ženského pohlaví, obvykle se o něm mluví v mužském rodu."

"Tančí a pohybem vytvoří nebeského Otce 'Weywot'; pokračují oba v tanci a dalšími posunky vytvoří matku Zemi 'Chehooit'. Tato trojice zpívá a zpěvem přivádí praotce Slunce 'Tamit' k životu."

"Jak se každé božstvo připojuje ke zpěvu a tanci, stávají se tyto stále komplikovanějšími. Další božstva se postupně zapojují do tvoření: velmi komplexní bohyně prababička Luna 'Moar', mořská bohyně 'Pamit', bůh snů, zjevení a vidin 'Manit', bůh jídla a žatvy 'Manisar', hrdina a nebesý kojot 'Tukupar Itar', bohyně podsvětí Shishongna 'Tolmalok'."

"Nakonec je vytvořeno 7 obrů, kteří drží svět. Další pomoc přichází v podobě orla, kachny, medvěda a žáby. V povídce bájného potápění vynese žába z hlubin moře půdu, kterou ostatní zvířata široko daleko rozdusají."

"Bohové a bohyně potom svět 'Tovangar' vybaví kopci, horami, stromy, řekami, atd. První muž 'Tobohar' a první žena 'Pahavit' jsou vytvořeni také za tohoto tvořivého víření tance a zpěvu."

Quaoar je božstvo (stvořitel nebe, Země a Slunce) domorodého kmene Tongva původně žijícího v oblastech dnešního Los Angeles.

Informace převzaty z článků na Spaceflightnow.com (tam najdete

fantazijní "realistický" obrázek planety),

Spacedaily.com (tam najdete poměrně suchou fotografii s rozlišením asi 4 pixely :-) a

Space.com.

       

Kuiperův pás je oblast v Sluneční soustavě která se nachází za dráhou Neptuna asi 30 AU až do vzdálenosti 50 AU.

Je pojmenován po astronomovi Gerardu Kuiperovi který v roce 1951 navrhl teorii, o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. Tato oblast byla na jeho počest nazvaná Kuiperův pás. Kuiperův pás je pozůstatek z období formování Sluneční soustavy. Jedná se o plochý disk, který je v rovině s ekliptikou a je zaplněn planetkami a kometami. Jedná se prakticky o část transneptunistických těles

Mezi objekty z Kuiperova pásu patří například:

·        Pluto

·        Orcus

·        Charon

·        Quaoar

·        Varuna

·        Ixion

Marcel Grün (21. 05. 2004)

V polovině března 2004 byl oznámen objev nového velkého tělesa za dráhou Pluta. Že by se konečně našla 10. planeta sluneční soustavy? Předem musíme odpovědět: Ne. Ale tím není význam objevu nijak umenšen. Naopak: jedná se o těleso v mnoha ohledech zajímavější, než by byla »obyčejná planeta.

Až do března r. 1781 jsme považovali planetární systém za úplný. Náhodný objev Uranu W. R Herschelem a skutečnost, že polohy nové planety počátkem 19. století neodpovídaly výpočtům, nastartovaly sérii pátrání po dalších planetách. Zatímco Neptun byl »vypočítán«, Pluto (jak se později ukázalo) byl počátkem roku 1930 objeven opět náhodně, byť poblíž předpokládaného místa. O existenci ledových těles v pásu obepínajícím sluneční soustavu za drahou Neptunu uvažovali astronomové již po objevu Pluta: v srpnu 1930 se F. C. Leonard zmínil o dalších malých tělesech za dráhami obřích planet 50x dál od Slunce než Země (50 AU), se říká Kuiperův pás. Především tu jsou klasická transneptunická tělesa s velkou poloosou dráhy v rozpětí od 41 do 47 AU a s velmi malou výstředností, nepřibližující se k Neptunu na víc než 9 až 10 AU. Podle prvního objeveného tělesa tohoto typu 1992 QB1 se jim říkává »cubewanos« (z angl. výslovnosti QB1). Dále zde nacházíme »plutíky«: transneptunická tělesa nazývaná Plutinos s dráhami podobnými dráze Pluta, obíhající kolem Slunce tak, že 2 jejich oběhy připadají na 3 oběhy Neptunu (čili v rezonanci 2:3 s Neptunem). Jejich dráhy jsou poněkud výstřednější i o tom, že Pluto může být prvním z mnoha podobných těles. Předpověděl tak existenci pásu transneptunických těles, o nichž později v 50. letech dvacátého století uvažovali G. P. Kuiper, K. E. Edgeworth a v 60. letech F. Whipple. Dlouho se však jednalo jen o teoretické úvahy. Teprve pokrok nejen v pozorovací technice, ale i ve zpracovávání dat přinesl první objev. Stalo se tak v roce 1992, kdy byl nalezen první transneptunický objekt - planetka 1992 QB1.

Oblasti vzdálených malých ledových těles, obíhajících za Neptunem ve vzdálenostech než u klasických transneptunických objektů, s velkou poloosou kolem 40 AU. Největším známým členem této kategorie je samotný Pluto. Existují však i další tělesa v jiných rezonancích s Neptunem, např. 2:1, 4:3, 5:3. Konečně tu jsou objekty rozptýlené z hlavního disku - tělesa s velmi výstřednou dráhou a často značným sklonem k rovině ekliptiky, s přísluním mezi 30 až 38 AU. Jejich prvním a přímo vzorovým představitelem je 1996 TL66, které se v přísluní přibližuje až na 35 AU a v odsluní se vzdaluje na 135 AU, ale některá z nich se v odsluní vzdalují až na několik stovek AU.

Poznamenejme, že objevu transneptunických těles předcházela »éra« planetek typu Kentaur. Jsou to tělesa na výstředných dráhách mezi dráhami obřích planet, tj. mezi Jupiterem a Neptunem, podobající se jak planetkám, tak kometám. První z nich bylo objeveno už v roce 1977 - těleso (2060) Chiron. Je pravděpodobné, že tělesa rozptýlená z hlavního disku mohou být přechodem mezi transneptunickými tělesy a Kentaury; tuto možnost dynamického vývoje drah zřejmě potvrzuje i existence takových podivných těles, jako je 1999 TD10, které se pohybuje ve vzdálenostech 12 až 190 AU od Slunce. Odhaduje se, že dvě třetiny celkové populace těles ve vzdálených oblastech sluneční soustavy jsou klasická transneptunická tělesa, kolem 12 % připadá na Plutina a asi 9 % na tělesa rozptýleného disku. Předpokládáme, že asi 70 000 objektů o průměru větším než 100 kilometrů se nachází ve vzdálenosti do 48 AU od Slunce a řádově stejné množství těles obsahuje rozptýlený disk. Otázkou zůstává, co je za hranicí 50 AU... Nový objev naznačuje, že odpověď nebude jednoduchá.

Dnes je známo kolem 800 transneptunických těles, větší část z nich má průměr nad 100 km. Ovšem mezi nimi existují i větší tělesa. Před několika lety byla objevena planetka Varuna, jejíž průměr odhadujeme na 900 km. V roce 2002 ji předčilo další těleso, pojmenované Quaoar. Přímým měřením bylo zjištěno, že se jedná o do té doby největší planetku ve sluneční soustavě: průměrem 1250 km předčila i planetku Ceres z hlavního pásu. A konečně letos v polovině února bylo objeveno další těleso, které nese prozatímní označení 2004 DW. Jeho průměr se odhaduje na 1600 km. Pro srovnání uveďme, že průměr planety Pluto je 2390 km, ale průměr měsíce Charon jen 1270 km. Poslední objevy velkých těles Kuiperova pásu jsou výsledkem systematického výzkumu týmu tří astronomů: M. E. Browna z proslulého Caltechu (California Institut of Technology) a jeho kolegů Ch. Trujilla (Gemini North Observatory) a D. Rabinowitze (Yale University). Používá renovovanou velkou Schmidtovu komoru o průměru 1,2 m (tzv. Samuel Oschin Telescope) na Mt. Palomaru nedaleko od San Diega, která je vybavena největší CCD kamerou (Quest II.).

14. listopadu 2003 tato skupina objevila nový objekt. Dostal předběžné označení jako ostatní malá tělesa sluneční soustavy - 2003 VB 12 (rok objevu; písmeno »V«, jehož pořadí v abecedě určuje pořadí dvoutýdenní periody od začátku roku; »B12« znamená, že se jedná o 276. označení přidělené v daných 14 dnech). Objevitelé už dokonce navrhli i jméno: Sedna, což je inuitská (eskymácká) bohyně moře. Protože optická měření umožňují stanovit pouze jasnost tělesa, byly počáteční odhady skutečné velikosti nutně nejisté. Za předpokladu, že povrch nového tělesa má stejnou schopnost odrážet sluneční záření jako ostatní běžné vzdálené planetky, byl by průměr asi 1300 až 2700 km. Aby bylo možné stanovit jeho rozměry přesněji, bylo potřeba pozorovat ho i v infračerveném oboru spektra. K tomu se astronomové pokusili použít nový Spitzerův kosmický dalekohled na oběžné dráze a 30metrový radioteleskop IRAM ve Španělsku, avšak se záporným výsledkem: Sedna je příliš chladná a její povrch má teplotu pod -240 stupňů Celsia. Nicméně i toto pozorování mělo svou cenu. Umožnilo určit horní mez rozměru - 1800 km, takže Sedna je bezpečně menší než Pluto. Jenže ještě zajímavější než velikost je dráha. Především proto, že Sedna je nejvzdálenějším známým tělesem, obíhajícím kolem Slunce. V době objevu, tj. 14. listopadu 2003, se nacházela 90x dál od Slunce než Země a téměř 3x dál než Pluto. Nyní se k nám Sedna zvolna přibližuje a v přísluní bude roku 2075 ve vzdálenosti 75,8 AU od Slunce, čili téměř dvakrát tak daleko, než se pohybuje Pluto. Zato afelium (odsluní) leží ve vzdálenosti 990 AU od Slunce. Těleso se pohybuje po velmi protáhlé dráze (e = 0,86) se sklonem 12 stupňů k rovině ekliptiky, má velkou poloosu dráhy 531,7 AU a oběžnou dobu 12 260 let!

K přesnému výpočtu dráhy přispělo i vyhledání »předobjevových« snímků z projektu NEAT v letech 2001 a 2002 a zejména pozorování, kterými jako jediná mimoamerická observatoř přispěla jihočeská Hvězdárna Klet. Data, získaná metrovým teleskopem KLENOT na Kleti 13. a 14. března 2004, prodloužila známý oblouk dráhy o dva a půl měsíce a umožnila zpřesnit dráhu tohoto unikátního tělesa. Ta se totiž liší od všech jiných známých těles, vč. objektů z tzv. rozptýleného disku. Avšak nikoliv maximální vzdáleností - těleso 2000 0067 má odsluní ještě o něco dál (1010 AU), nýbrž přísluním. Pokud bychom chtěli Sednu zařadit do rozptýleného disku, museli bychom odhalit »mechanismus«, kterým se přísluní posunulo z oblasti Kuiperova pásu až do této vzdálenosti. Kuriózním vysvětlením by byla přítomnost dalšího velkého tělesa (o hmotnosti Marsu) na kruhové dráze ve vzdálenosti přibližně 70 AU. Takové závěry jsou ovšem pouhou spekulací a na jejich potvrzení je lépe počkat, až skončí současná prohlídka, která má za cíl pátrat po podobně zvláštních tělesech jako je Sedna; zatím je prozkoumáno jen 15 % oblohy. 

  

Nový objev v každém případě vede k podpoře názoru na netradiční rozdělení sluneční soustavy do pěti velkých »rodin«: planety zemského typu (Merkur, Venuše, Země, Mars), pás klasických planetek, obří planety (Jupiter, Saturn, ran, Neptun), Kuiperův pás a Oortův oblak, ořený především kometárními jádry (ale možná nejen jimi). Dítě školou povinné jistě správně upozorní, kam že v tomto členění patří Pluto. Stejnou otázku si kladou již několik roků přední odborníci. Jakkoliv historicky zařazen mezi planety, je spíše jedním z představitelů Kuiperova pásu. Většina specialistů se přiklání k názoru, že Pluto by měl (nebo spíše mělo?) symbolicky nést toto dvojí označení. Objevy posledních desetiletí naznačují, ž s jednoduchým »škatulkováním« už nevystačíme. Vesmír je mnohem různorodější, než jsme si dovedli ještě nedávno představit. Poznávání transneptunických těles je úžasně dynamickým oborem planetární astronomie, v němž »vše starší pěti let už je klasikou«. V nejbližších týdnech se o Sedně jistě dozvíme nové skutečnosti. Hubbleův kosmický dalekohled by měl rozhodnout, zda Sedna má nebo nemá měsíc (o desítkách planetek už víme, že jsou dvojité) a čím je tvořen její povrch, který je zcela neobvykle zabarven do červena (téměř jako Mars). Avšak než budeme mít jasno o jejím statutu, bude to chvíli trvat. Jak říká Jana Tichá, jeden z předních světových odborníků na planetky: „Astronomové předpokládají, že není všem dnům konec a že takto vzdálených a takto velkých těles se může najít v budoucnu více. Sluneční soustava už opravdu nebude taková, jakou bývala."

Desátá planeta Sedna je největší objekt ve sluneční soustavě, nalezený od objevu Pluta roku 1930. Je větší než ledový Quaoar, který byl objeven v roce 2002. Zatím není jisté, zda je Sedna skutečně planetou, ale její mytologie je zajímavá.

Sedna je bohyně eskymácké mytologie ze severní Kanady. Existuje o ní několik bájí. Tady je jedna z nich.

Byla to krásná eskymácká dívka, které žila se svým otcem. Byla nesmírně domýšlivá a nechtěla se vdát jen tak za kdekoho. Když do jejího tábora přišli lovci na námluvy, odmítala jednoho po druhém. Nakonec její otec prohlásil, že nemají žádné jídlo a jestli se Sedna nevdá za muže, který by se o ně staral, budou muset hladovět. Bude se zkrátka muset vdát při první příležitosti. Sedna ale otce nevnímala, dívala se na svůj obraz ve vodě a česala si vlasy.

Brzo potom její otec uviděl lovce, který se blížil k jejich táboru. Byl elegantně oblečen v kožešinách a vypadal bohatě, přestože nebylo vidět jeho obličej. Sednin otec se s ním začal domlouvat. Řekl mu o své krásné dceři, která umí vařit, šít a byla by skvělou ženou. Lovec souhlasil a proti Sednině vůli ji oba muži násilím posadili do jeho kajaku. Potom si ji lovec odvezl do svého domova na ostrově. Sedna se začala rozhlížet kolem sebe. Nikde nic nebylo. Žádné stany nebo domečky, jenom skály a kamení. Sedna strhla lovcovu kapuci a uviděla, že její muž není člověk, ale velký černý havran. Havran se hrůzně zachechtal a jal se Sednu vléct na mýtinku na vrcholu skály. Sedna křičela a bránila se. Jejím novým domovem bylo pár chomáčů zvířecích chlupů a ptačích per, rozházených na kamenité zemi. Jediné, co měli k jídlu, byly ryby, které jí její havraní muž nosil syrové z moře.

Sedna byla velmi nešťastná. Plakala a plakala a volala svého otce, až ten ve skučícím větru zaslechnul její nářky. Měl špatné svědomí a uvědomoval si, že Sedna musí být nešťastná. Nakonec se odhodlal jít za ní a zachránit ji. Naložil svůj kajak a pádloval několik dní mrazivou vodou, až dosáhl ostrova, na kterém žila s havranem. Jakmile dorazil, Sedna už stála na pobřeží a čekala na něj. Narychlo se objali, usedli do kajaku a spěšně pádlovali zpět. Po velmi dlouhé době se Sedna ohlédla a uviděla na obzoru černou tečku. Strašně se polekala, protože věděla, že je to její muž, který ji hledá, a že bude rozhněván.

Velký černý havran je dostihnul a střemhlav se vrhnul na jejich kajak. Sednin otec pozdvihnul pádlo a pokoušel se havrana uhodit, ale nedařilo se mu to. Havran se na ně opakovaně snášel a útočil. Nakonec se snesl velmi nízko poblíž kajaku a jeho křídlo se zachvělo nad mořem. Vznikla veliká bouře. Moře se změnilo na prudký příval a pohazovalo kajakem sem a tam. Sednin otec se velmi vylekal a hodil Sednu do moře. "Neubliž mi! Tady ji máš! Vem si ji!! Vezmi si svoji vzácnou ženušku!!!" křičel Sednin otec.

Sedna také křičela, bránila se a její tělo v Arktickém moři začínalo tuhnout zimou. Podařilo se jí doplavat ke kajaku a chytit se jeho okraje. Její tec ale byl natolik vyděšený z bouře, že jí začal pádlem bít po prstech, aby se pustila. Sedna se držela a řvala bolestí, ale její zmrzlé prsty nakonec praskly a spadly do moře.

Pod vlivem havranovy hrůzné moci se Sedniny prsty klesající na dno změnily na tuleně. Sedna se znovu pokusila uchytit se kajaku, ale její otec ji znovu začal bít po rukou pádlem. Sedniny zmrzlé ruce praskly, ulomily se a začaly klesat na dno moře. Tam se proměnily na velryby a jiné mořské živočichy. Sedna neměla sílu nadále bojovat s otcem a začala se celá potápět.

Přestože byla Sedna zmučená a rozzuřená vším, co se jí přihodilo, v moři nezahynula. Stala se bohyní moře a dodnes kraluje svým zvířecím společníkům, se kterými žije na dně moře. Z jejího hněvu na muže vznikají divoké mořské bouře. Lovci ji respektují, jak je učí eskymácké báje. Čarodějové ze světa na suché zemi se musí potopit a doplavat do světa jejího. Tam ji uklidní tím, že jí češou její dlouhé černé vlasy. Jakmile se Sedna takto uklidní, vypustí svá zvířata a dovolí eskymákům, aby se živili z její mořské žně. Dodnes, když lovec uloví tuleně, nakape mu do úst trošku vody, aby dal Sedně najevo svůj vděk, že mu milosrdně dovoluje živit jeho rodinu.

Vzdálené a temné hlubiny okraje planetární soustavy skrývají ještě nejedno překvapení. Dnešní astronomové však po pravdě řečeno mají určitou představu o tom, co mohou v těchto nehostinných mrazivých pustinách najít. Konec minulého století přinesl objevy řady těles nacházejících se v těchto nehostinných pustinách. Jejich dráhy se nacházejí za drahou planety Neptun, resp. planety Pluto. Před několika dny byla zveřejněna informace o objektu, jehož velikost je srovnatelná s nejmenší planetou naší planetární soustavy, s Plutem.

Na možnou a pravděpodobnou existenci "pásu" těles za hranicemi planetární soustavy již v minulosti upozornili Kuiper a Edgeworth. Proto je někdy tato oblast nazývána Kuiper-Edgeworthovým pásem těles, někdy jen Kuiperovým pásem. I nově objevené těleso náleží k tělesům této oblasti.

Autoři práce (C. A. Trujillo (Gemini Observatory), K. M. Barkume, M. Brown, E. L. Schaller (Caltech), D. L. Rabinowitz (Yale)) pořídili spektra nového jasného tělesa patřícího k objektům Kuiperova pásu (Kuiper Belt Object - KBO).

Zdá se, že těleso patří k největším a nejjasnějším objektům vnější části sluneční soustavy (tedy Kuiperova pásu). V rámci stejné prohlídky již byly v minulosti objeveny tři objekty s největší absolutní magnitudou mezi planetkami, resp. KBO: Quaoar, Orcus a Sedna. Objevené těleso se nachází ve vzdálenosti 52 astronomických jednotek od Slunce a dosahuje vizuální magnitudy 17,5.

Astronomům se podařilo získat spektra objektu s malým a středním rozlišením v infračervené oblasti od 1 do 2,5 mikrometru, tedy spektra záření odraženého od povrchu tělesa. Spektra byla pořízena 8-metrovým teleskopem Gemini a 10-metrovým Keckovým teleskopem na Mauna Kea (Havajské ostrovy). Spektrum exponovali více jak 13 hodin. O obou spekter jsou jasné stopy vodního ledu.

Další skupina astronomů (D. Rabinowitz, S. Tourtellotte (Yale University), M. Brown (Caltech), C. Trujillo (Gemini Observatory)) provedla fotometrická měření objektu pomocí 1,3- metrového dalekohledu CTIO s cílem získat fotometrickou křivku, informaci o barvě a rotační periodě tělesa. V porovnání s absolutní magnitudou Pluta v pásu V je těleso asi o 1,5 magnitudy slabší.

Pozorování také jednoznačně potvrdilo dvojité maximum na fotometrické křivce. Pokud vezmeme v úvahu velikost tělesa, je tato skutečnost velmi podivná. Znamenalo by to, že tvar tělesa je silně protažen v poměru os 1,4:1.

A. Bouchez, M. Brown (Caltech), R. Campbell, J. Chin, M. van Dam, S. Hartman, E. Johansson, R. Lafon, D. Le Mignant, P. Stomski, D. Summers, P. Wizinowich (Keck Observatory), C. Trujillo (Gemini Observatory), D. Rabinowitz (Yale University) využili Keckův dalekohled vybavený adaptivní optikou a zjistili binární charakter tělesa, tedy, že se nejedná o jedno těleso, ale o dvojici těles obíhajících kolem společného těžiště, vázaných k sobě gravitací (obdobně jako Země a Měsíc).

Pomocí speciální techniky dosáhli typické rozlišovací schopnosti 0,06 obloukové vteřiny na vlnové délce 2,1 mikrometru. Navázáním pozorování z pěti nocí mezi 26. lednem a 30. červnem letošního roku se podařilo odvodit základní parametry systému: oběžná doba je přibližně 49 dnů, menší těleso systému ("měsíc") se pohybuje po eliptické dráze s malou výstředností (e = cca 0,048) ve vzdálenosti necelých 50 000 km od centrálního tělesa. Tyto údaje umožnily velmi přesný odhad hmotnosti systému, která činí přibližně 3,9 Zkg (10?21 kg - 3,9 trilliard kilogramů), což představuje 30 % hmotnost Pluta. Nepotvrdily se tak původní spekulace o možnosti, že těleso by mohlo být i větší, než Pluto.

Parametry těles se odvozují mnohem lépe a hlavně přesněji u binárních (dvojitých) systémů, kdy můžeme využít zákonů nebeské mechaniky k výpočtům parametrů jednotlivých těles, než v případě těles osamocených.

Zajímavé jsou i okolnosti objevu tělesa. Těleso bylo nezávisle objeveno dvěma skupinami, avšak ta, která objev učinila dříve, svůj objev tajila. Zmíněné těleso tak nese i označení 2003 EL61. Nyní bylo těleso nezávisle objeveno druhou skupinou, a tak i první z nich informaci o objevu zveřejnila.

Zdroj: Bulletin of the American Astronomical Society, 37 #3, Š 2004 - The American Astronomical Society, internetová konference Společnosti pro meziplanetární hmotu.

z TP ČAS ze dne 29. 7. 2005: Libor Lenža (Hvězdárna Valašské Meziříčí) a Petr Pravec (Astronomický ústav AV ČR).

Těleso nesoucí kódové označení 2003 EL61 a známé mezi astronomy pod přezdívkou Santa vzbudilo pozornost už v červenci, protože má svůj vlastní maličký měsíc. Přitom jde o objekt potácející se na periferii sluneční soustavy. Polovinu své oběžné dráhy se přibližuje Slunci více než Pluto a na druhé půlce své „otočky“ je Slunci naopak vzdálenější než poslední planeta.

Nejnovější pozorování odhalila u „Santy“ další exotické rysy. Rotuje hodně vysokou rychlostí. Jeho „den“ trvá pouhých 3,9 hodiny.

Podle astronoma Tommyho Grava  z University of Hawaii může být rotace důsledkem nedávné kolize s jiným vesmírným objektem.

„Tahle rotace ho protahuje,“ oznámil jeden z objevitelů tělesa David Rabinowitz z Yale University.

Těleso se protáhlo díky rotaci ve směru jedné ze svých os a získalo tak doutníkovitý tvar. Rabinowitz vylučuje, že by protáhlý tvar byl jen iluzí vyvolanou dalším měsícem obíhajícím „Santu“ v těsném sousedství. To by bylo krajně nestabilní uspořádání. Někteří skeptici ale přesto nevylučují, že cigárový tvar je jen klam. Podle nich může zdání vyvolat složení „Santy“, který může být tvořen dvěma různými materiály, přičemž tmavší komponenta není pořádně vidět. Definitivně by měla přítomnost „doutníku“ na periferii sluneční soustavy potvrdit pozorování Hubbleovým teleskopem. Raději by ale neměli s pozorováním otálet. Podle Rabinowitze je celý systém nestabilní a tělesu hrozí, že ho odstředivé síly rotace roztrhnou vpůli.

 Pramen: Nature

Na mimořádné tiskové konferenci v pátek 29. července 2005 astronom Mike Brown z planetárního oddělení Kalifornského technologického institutu v Pasadeně oznámil objev 10. planety sluneční soustavy.

 

Objev velkého tělesa na okraji sluneční soustavy oznámily „nezávisle na sobě“ výzkumné týmy astronomů ze Španělska a USA. Brownův tým objekt poprvé zpozoroval 6. květnu 2004.

 

První pozorování objektu v telescopu Palomarské observatoře v roce 2004. Tři snímky exponované v intervalech jedné a půl hodiny ukázaly vzdálený objekt, pomalu se pohybující po obloze.

Informace chtěli zveřejnit až po dalším prověření dráhy a velikosti, ale to jim znemožnil hacker, který prolomil zabezpečenou webovou stránku s daty a pohrozil, že informaci zveřejní sám.  A pod tlakem této události i španělská skupina, pod vedením Jose-Luis Ortiz (Instituto de Astrofisica de Andalucia, Granada), oznámila, že objekt zaznamenali na snímcích již v roce 2003.

Porovnání velikosti objektu se známými planetami

Objekt, ležící za Neptunem v Kuiperově pásu planetek, dostal předběžně označení 2003 EL61 (definitivní označení i jméno musí schválit Mezinárodní astronomická unie, www.iau.org).

 

Z pěti pozorování vědci určili kde se těleso nachází, údaje na stupnici jsou v úhlových sekundách.

Hned po objevu Brown tvrdil: "Je to první potvrzený objekt větší než Pluto ve vnější části slunečního systému.“ Současně přiznal, že označení objektu za planetu patrně vzbudí mezi odborníky spory. Podle první zprávy španělských vědců se velikost odhadovala až na dvojnásobek Pluta. Ale tyto informace byly značně nepřesné. Astronomové pořídili dalekohledy na Havajských ostrovech (Gemini a Keck) více než 13hodinové spektrum objektu, které prozradilo, že se ve skutečnosti jedná o soustavu 2 těles – hlavní těleso („planetu“) a jeho „měsíček“. Proto byl původní odhad velikosti tak nepřesný. Obě spektra vykazují jasné stopy vodního ledu.

Hmotnost soustavy obou těles se odhaduje na 3,9 triliard kg, což představuje 32% hmotnosti Pluta, to odpovídá průměru asi 1.500 km. Nachází se nyní ve vzdálenosti 52 astronomických jednotek od Slunce a dosahuje vizuální magnitudy 17,5 (Pluto 13,8 mag).

Nedávno byly objeveny 3 podobné objekty v Kuiperově pásu, které byly zařazeny mezi planetky: Quaoar (1.300 km), Orcus (1.500 km) a Sedna (1.600 km).

Sám M. Brown a pak zejména média tvrdila, že budeme přepisovat školní učebnice, protože konečně máme 10. planetu sluneční soustavy. Zatím to vypadá tak, že stále nové objevy podobných těles povedou spíše k redukci počtu planet. Pluto se vždy vymykalo charakteristice „planet“ ať už podle velikosti, složení nebo dráhy. A zatím ho mezi planetami „drží“ jen historie objevu v roce 1930. Ale jak dlouho?

 

Ze stejného počtu pozorování byla odvozena i dráha tělesa. Umožňuje-li vám váš prohlížeč pracovat s programem Java, můžete si na adrese:  http://neo.jpl.nasa.gov/orbits/2003el61.html  prohlédnout  aplet 3D animace. 

Brownův tým bude prezentovat detaily objevu a parametrů nově objeveného tělesa v září t.r. na konferenci v Cambridge (Anglie). Prezentace bude zahrnovat i měření z 22. července 2005, která provedl Spitzerův dalekohled (Spitzer Space Telescope).

Zdroje: