Znamení
Ostatní
Transpersonální a Transformační astrologie
Anketa :
Jak se Vám líbí
náš Web?
Výborný
Dobrý
Nic moc
Psychologie
Humanistická psychologie
navazuje na tradice duchovně orientované psychologie (Spranger, Jaspers) chápe člověka jako aktivního tvůrce své existence (pozitivní seberozvíjení) důraz je kladen na to, jak člověk vnímá sám sebe a jak prožívá to, co se kolem něho děje důkaz je kladen na tvořivost osobnosti. V oposici k behaviorismu zdůrazňuje tvořivost osobnosti. Oproti psychoanalytickému nevědomí zdůraznila vědomí a sebeuvědomování. Zabývá se sebevyjádřením člověka, jeho pravou identitou a seberealizací. Okolí člověka je třeba zlidšťovat, aby každý měl příležitost svou identitu projevit. Jak vnímám sebe, tak vnímám svět. Čím jsem, za to si můžu sám. Humanistickou psychologii nechápeme jen jako jedinou terapii, ale jako celou řadu různých terapií. Často se považuje za třetí pramen moderní psychologie, po psychoanalýze a behaviorisma Thomas C. Gree-ning uvádí ve své práci Wholistic Dimensions of Healing (Široké rozměry možností léčení), že humanistická filozofie je „teoretickým spojením, volným, ale širokým seskupením výzkumných pracovníků a fórem pro předávání a integraci objevů a názorů".
Pojem humanistická psychologie je úzce spojen se jménem Abrahama Maslowa. Maslow nevidí cíl psychologie v pouhém odstranění emočních poruch a neuróz, ale preferuje dosažení „vyšší úrovně spokojenosti". V praxi měla v 60. letech humanistická psychologie velké zázemí v „hnutí za růst osobnosti", k němuž má daleko blíže než k tradiční psychologii. Přejímala myšlenky i postupy psychologie z mnoha zdrojů, včetně Freuda, Junga a Reicha a Částečně i z Assagioliho díla Psychosynthesis(Psychosyntéza).Přinesla s sebou také různé formy fyzického léčení, např. masáže a rolfing (str. 97—106). Velkou pozornost věnovala výživě a dalším složkám přírodní léčby (str. 18-44).
Jak uvádí The British Institute for the Development of Human Po-tential (Britský institut pro rozvíjení možností člověka), „přestože povaha humanistické psychologie je velice mnohostranná, existuje několik sjednocujících témat:
• Rozvíjení osobnosti, odpovědnost a sebevýchova.
• Celoživotní vzdělávání.
• Plný rozvoj člověka a správné fungování emocí.
• Potřeba znovu se učit prožívat hru a nalézat radost
• Důraz na duchovní dimenze člověka, přiznání možné existence různých úrovní lidského vědomí.
Z tohoto výčtu je jistě zřejmé, proč je třeba změnit strukturu, ve které jsme dosud v této knize vysvětlovali různé druhy terapií. I když můžeme prozkoumat historii mnohých součástí humanistické psychologie a stručně vysvětlit jejich cíle, nelze je jednoduše rozdělit na jednotlivé dílčí terapie. Někteří lidé se stále budou označovat za zastánce roger-sovské nebo gestaltistické terapie, ale většina terapeutů si vykládá pojem humanistická psychologie volněji a používá celou škálu různých metod. Pojmy jako „gestaltistická terapie" (název je odvozen z německého die Gestalt = tvar) nemají již v současné době praktický význam, pokud nechceme přímo označit jejich kořeny. Proto se spíše než na přesný popis soustředíme na vysvětlení pozadí celé této oblasti.
Pro mnoho lidí znamená jméno Carl Rogers synonymum nové éry psychoterapie, hnutí za růst osobnosti 60. a 70. let Právě během tohoto období pronikla psychoanalýza z klinik a ordinací do každodenního života a rozvětvila se do mnoha technik a činností. Irský psychiatr Anthony Clare píše ve své knize Leťs Talk About Me (Hovořme o sobě), že tyto techniky a činnosti rozvíjely „dobro a rovnoprávnost člověka a léčebné účinky porozumění a lásky" a přirozenou tendenci člověka k osobnímu růstu.
Další zastánci humanistické psychologie : Wilhelm Dilthey
člověk je složitá bytost a proto rozlišujeme celou řadu psychologických směrů, přístupů či škol, které se pokoušely vysvětlit psychiku člověka.
Asocionismus
německý fysiolog, psycholog a filosof, založil v Lipsku 1879 první experimentální laboratoř, orientoval se na oblast duševních pochodů pomocí vědecké introspekce, předmětem je zkušenost. Psychologický směr v době vzniku vědecké psychologie, předmětem psychologie byla bezprostřední zkušenost, kterou lze analyzovat na psychologické elementy a určovat spojení mezi nimi. Wundt studoval vztah mezi drážděním smyslových orgánů, fyzikálními předměty a z toho vyplývajicí zkušenosti. Nejjednodušší psychologický směr, Asociace = znovuvybavování představ. Wilhelm Wundt ( narozen16. srpna 1832 Neckarau (Baden) - zemřel 31. srpnat 1920 Grossbothen bei Leipzig) byl německý psycholog (zakladatel experimentální psychologie) a filozof. Zajímal se psychologií jazyka. Wundt vypracoval voluntaristicko-evolucionistickou koncepci, podle které všechno, co existuje, patří do té samé jednoty přírody, která se zevnitř jeví duchovně, ale zvnějšku je však hmotným tělem. Každému fyzickému jevu odpovídá určitý psychický jev a naopak, každému psychickému určitý fyzický jev, ale mezi nimi neexistuje žádný příčinný vztah. Nejvyšším principem rozhodujícím o podstatě věcí je vůle jako činitel regulující každý jev a pramen rozvoje skutečnosti. Pod vlivem činitelů vůle je vesmír v neustálém vývoji, kterého nejvyšším projevem je člověk. V něm se vůle stává spontánní vědomě ovlivnující materiální, i duchovní projevy světa přírody.
Herman Ebbinghaus, zabýval se zákony učení - zákon zapomínání
Johan Fridrich Herbart - myšlenky středoškoláků tzv.Herbartismus-vše je dané normou, za chyby okamžitý trest, stanovil 4 stupně vyučování:
a) jasnost
b) asociace(spojení staré a nové látky)
c) systém
d) metoda (látka v praxi)
Behaviorismus
Vzniká v Americe. behaviour = chování, předmětem psychologie je chování člověka - americký psycholog, stoupenci studovali vnější projevy chování člověka, tento směr byl do značné míry ovlivněn prácemi ruského fyziologa Ivana Petroviče Pavlova (1849-1936) pokusy jsou prováděny na zvířatech. Behavioristé se v počátcích zabývali tím, jak organismus odpovídá na určité podněty, proto bývá behaviorismus označován jako S - R psychologie (stimul-podnět, response-reakce) odpovědím (reakcím) na podněty se podle beh. jedinec v průběhu svého vývoje učí, chování proto pokládali za sled naučených odpovědí prožitek, který se odehrává v podvědomí člověka black box (černou schránku) nepokládali za důležitou a nezabývali se jí. Stoupenci tohoto směru došli zákonitě k závěru, že vývoj jedince je pouze učení se odpovídat na určité podněty, přeceňovali význam učení a výchovy. Je to jeden z nejvýraznějších směrů, chápe psychologii jako vědu o chování. Vznikl na základě snahy opustit zkoumání subjektivních pocitů a zaměřit se na zkoumání chování člověka, které vykládá zejména jako reakce na podněty. Přeceňuje roli výchovy, neuznává vrozené psychické disposice. Chování = postup naučených odpovědí, které jsou viditelné. Nelze zkoumat lidskou psychiku. Stimul - > reakce. Učení novému chování na základě pokusu a omylu (odměna je v učení motivující prvek) zkoumá myšlení, plány činnosti, city, vzájemné působení matky a jiných dospělých s dítětem. Behavioristé trvali na tom, že neurózy jsou podmíněné reflexy, tzn. že je možné se jim odnaučit J. B. Watson a později B. F. Skinner ze Spojených států, profesor Hans Ey-senck z Velké Británie a Joseph Wolpe z Jižní Afriky se stali vůdčími osobnostmi kampaně propagující „teorii učení", která nahradila freu-dovské a neofreudovské principy.
zakladatel: John Bradus Watson (1878-1958)
Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936)
Nejstarší a nejjednodušší výklad behavioristické terapie tak, jak ji dosud chápe většina lidí, je princip potrestání zlobivého dítěte a odměnění hodného dítěte. Předpokládá se, že při správné a systematické aplikaci odměňování tohoto typu lze záporným podmiňováním odstranit neurotické příznaky (které behavioristé považují za naučené zvyky), a je-li to nutné, dalším podmiňováním vytvořit jiné zvyky.
Behavioristické léčení může mít mnoho forem. Nejznámější je terapie averzí. Například při léčbě alkoholismu dostávají pacienti lék zaručeně vyvolávající silnou nevolnost po požití jakéhokoli alkoholu. Všechny techniky však nevyužívají takovéto nepříjemné zážitky; někdy se důraz klade spíše na „posilování". Jde o podobnou situaci, jako když krysa v kleci dostane sousto potravy, až když se naučí stisknout správnou páčku. U některých neuróz bývá tato metoda účinná, např. strachu z pavouků lze lidi zbavit tak, že je donutíme, aby se k pavoukovi postupně přibližovali.
Odmítání pojmu „rozum"
Behavioristé se stali terčem posměchu pro svou domněnku, že se lidé chovají a reagují jako laboratorní krysy. To znamenalo odmítnutí lidského „rozumu" v běžném slova smyslu. Jak si vysvětlovali psaní básní? Watson říká: „Dospíváme k nim manipulací se slovy, přeřazováním slov, dokud nezískáme nový vzorec." Stejně jako Pavlovovi psi čeká básník v jakémsi vytržení, až se před jeho očima objeví správné seskupení slov. „Správné" v tomto případě znamená, že ho básník přijme, čímž získá „posílení". Posílení umožní, že básník najde další správný vzorec slov již snadněji. Pojmy jako „rozum" a „myšlenka" Skinner zavrhl; nelze je přijmout, protože je nemůžeme vědecky demonstrovat
Behavioristické teorie jsou až neskutečně dlouhé a s negativním posilováním je vždy spojen prvek fyzického nepohodlí nebo bolesti. Takto orientované teorie dnes proto nejsou běžně rozšířeny a používají je jen někteří psychiatři a kliničtí psychologové. Je ovšem pravda, že se využívají v jiných formách psychologických terapií, aniž by byl zjevný jejich behavioristický původ.
Behavioristé se také již začali odklánět od Skinnerových absurdních tvrzení. V anketě pořádané v 60. letech mezi studenty psychologie byl Skinner považován za nejvýznamnějšího psychologa. Ovšem u další generace už vyvolává jeho jméno rozpaky. Mostem mezi těmito teoriemi a zastánci humanistické psychologie se staly objevy Neala Millera a Herberta Bensona, které odhalovaly souvislosti v chování myší a lidí.
Neobehaviorismus
Brzy se ukázalo, že teoretický přístup behaviorismu je nedostatečný na to, abychom porozuměli lidským projevům. Neobehavioristé se snažili pochopit i to, co se děje v tzv. černé skřínce (co stojí mezi S - R) Nejvýznamnější představitel Burhus Fredric Skinner [Skyner] (1904-1989) pečlivě studoval roli odměny a testu při formování odpovědí na podnět. Ovlivnil mnoho psychologů a je považován za zakladatele programovaného vyučování gestaltpsychologie na základě analýzy vztahů mezi podněty z vnějšího prostředí a chováním organismu vznikají určité pochody uvnitř organismu, které tyto podněty zprostředkovávají. Stimul -> objekt (organismus) -> reakce. Působení pudů a dědičnosti, lze zkoumat i lidskou psychiku. Edward C. Tolman
Gestaltpsychologie
Tvarová psychologie, Gestalt = z něm. tvar, celek. Celek je více než části, které ho tvoří, celek je vývojově prvotní, 20-30 léta 19. století vycházela ze studii vnímání a dokazovala, že duševní procesy je třeba chápat jako celky - organizované tvary a nikoli jen jako sumu jednotlivých částí nebo prvků zkoumání výzkumu, vnímání + myšlení, vnímání + emoce.
Berlínská škola (vnímání + myšlení) : KOFFKA, KOHLER, LEWIN, WERTHEIMER
Lipská škola (vnímání + emoce) : KRUGER,SANDER
Česká škola (vnímání) : FRANTIŠEK KRATINA
zakladatel Max Wertheimer (1880-1943)
Kognitivní psychologie
= poznávat, Wolfgang Kohler vycházel z názoru, že lidské chování je určitým plánem jak dosáhnout určitých cílů, ve snaze zdůraznit tuto seberegulaci používají spíše neúmyslné jednání než chování. Člověk pro ně není pasivní jedinec, který jen zpracovává informace a reaguje na ně, ale aktivně usiluje o jejich poznávání. Představitelé: Jaen Piaget (1896-1979)
Wolfgang Kohler [Keler] (1887-1967)
- zjistil vztah mezi minulou zkušeností člověka a jeho současnými problémy, a tím upozornil na vliv nevědomí na chování člověka, podle Freuda jsou rozhodujícím činitelem psychického vývoje jedince pudy, zejména pud sexuální a destrukční
- vědomí = co je právě teď
- podvědomí = zkušenosti uložené v mozku a lze je přivolat do vědomí
- nevědomí = lidské pudy
- ego = vědomí + podvědomí
- superego (alter ego) = ideály a normy chování
- id = nevědomí - pudy
- mezi egem, superegem a id vznikají konflikty, proto jsou lidé duševně nemocní
Tři stadia života:
I/ Orální
- 1. rok života
- uspokojení při příjmu potravy
II/ Anální
- 2. rok života
- uspokojení při vyměšování
III/ Falické
- 3. rok života
- dítě si uvědomuje genitálie jako zdroj potěšení
- Oidipův/Elektřin komplex
- syn/dcera je sexuálně vázán/a na matku/otce
- veškeré lidské jednání je výsledkem libida (princip slasti) a principu reality - jeden vždy převažuje nad druhým
Psychoanalýza - směr hlubinné psychologie. Psychoanalytický přistup vychází z názoru, že lidské projevy jsou složitou souhrou vědomých a nevědomých procesů chce proniknout do hluboce uložených prožitků člověka (do podvědomí) Zakladatel Sigmund Freud vycházel ze své lékařské praxe, při léčení pacientů s neurotickými příznaky. U pacientů psychoanalýzou zjistil vztah mezi minulou hluboko uloženou zkušeností a symbolickým významem současných příznaků. upozornil na vliv nevědomých motivů na chování člověka, které jsou podle Freuda určitým vývojem pohlavního pudu vídeňský lékař, zabýval se problémem, zda se v psychologickém výzkumu stačí zabývat pouze vědomím a zda vedle vědomí neexistují ještě další pochody, jež mohou ovlivňovat i naše jednání a chování, a to v nevědomí.
Hlubinná psychologie
Neopsychoanalýza.
Karl Gustav Jung (1875-1961)
přijímal podvědomí, ale odmítal jednostranné zdůrazňování pohlavního pudu. Zavedl pojem kolektivní nevědomí, které obsahuje zkušenosti celé historie lidstva. Při psychoanalýze jedince je možné se dobrat až k těmto praobrazům (archetypy) s jejich psychologickým významem
Alfred Adler (1870-1937)
rakouský lékař a psycholog, další Freudův žák, sleduje pocit (komplex) méněcennosti a kompenzaci těchto pocitů. Více zdůrazňoval soc. faktory a vědomé myšlenkové procesy než sexuální motivy. Více zdůrazňoval sociální faktory a vědomé myšlenkové procesy než se duální motivy - postupně dochází k dalekosáhlému odklonu od Freuda, neopsychoanalýzu pak pojí s Freudem jen to, že přikládá určitý význam roli podvědomých psychických sil a raným dětským zkušenostem
Spranger
Abraham Herold Maslow (1908-1970)
přehodnotil záporně dosavadní seznamy pudů a potřeb, vypracoval hierarchii potřeb, soustředil se na zkoumání zdravých lidí (bohaté zájmy,tvořivost,..)
Carl Randím Rogers (1902-1987)
Viktor Frankl zdůrazňoval, že podstatou člověka je touha po smyslu, dosahování slasti (Freud) a moci (Adler) jsou jen vedlejší aspekty úsilí o dosažení našich cílů a realizaci smyslu existence. Problémy a duševní onemocnění vznikají tam, kde schází smysl. Člověk nachází smysl v překonávání sebe sama, tím, že transcenduje, tvoří pro určitou věc, pro druhé lidi, tam kde už zdánlivě není východisko, hledá nové cesty, v beznaději promění utrpení ve výkon.
Transpersonální Psychologie
Carl Jung tvrdil, že životním cílem některých lidí je přizpůsobit se normálnímu životu, ale to jiným lidem neimponuje a touží po transcendenci (oblast přesahující hranici smyslů a zkušenosti). Těmito potřebami, jak je nazýval Abraham Maslow, se zabývá transpersonální psychologie, která je „čtvrtou silou" moderní psychologie. Transpersonální zkušenost zatím unikala možnostem svého popisu, ačkoli Maslow se o to snažil ve své knize The Psychology of Being (Psychologie bytí). Pokoušeli se o to i další autoři. Například i Bhagavan Shri Rainesh zvaný OSHO který zavedl své komunity a psychologické terapeutické techniky. Transpersonální psychologie si klade za cíl rozvíjet mystickou, spirituální a psychologickou zkušenost, nikoli jako cíl sám o sobě, ale jako příspěvek k rozvoji lidského potenciálu. Z toho vyplývá, že mnohé obory, z nichž transpersonální psychologie čerpá, nelze pokládat za druhy terapie. V objemném přehledu Trans-personal Psychologies (Transpersonální psychologie), který vydal profesor psychologie na univerzitě v Kalifornii Charles T. Tart, bychom mohli mnohé uvedené obory psychologie přesněji označit za druhy víry nebo filozofické směry. Kniha obsahuje pojednaní o súfismu, buddhismu a zenbuddhismu, eseje o Gurdjieffově učení a dalších metodách, které podle mého názoru přesahují rámec tohoto článku. Pojem „transpersonální psychologie", podobně jako pojem „humanistická psychologie", lze použít k označení různých skupin učení a postupů. Nabízejí především návod ke změně způsobu života za předpokladu, že když se řídíme danými postupy a dokonale si osvojíme daný životní způsob, docílíme dobrého nebo alespoň podstatně lepšího duševního stavu. Tato učení mají často velmi blízko k náboženskému kultu nebo sektářství. Některé vedou skutečně k děsivým důsledkům, jakým byl například masakr v Johns-townu v roce 1978 (kde více než 400 Kaliforňanů, bělochů i černochů, vyznavačů učení svérázného marxistického filozofa reverenda Jima Jonese, spáchalo rituální sebevraždu).
zdroj : www.superstudent.cz
Psychodrama
Základní ideou psychodramatu je myšlenka, že svých problémů se můžeme zbavit tak, že je zahrajeme jako v divadle. Skutečnost, že hrajeme určitou roli, nám umožňuje zbavit se zábran. Nezabýváme se v knize komplexní terapií dramatem, protože je teprve ve stadiu zrodu. Zahrnuje totiž různorodé postupy určené k pochopení a zmírnění sociálních a psychologických problémů. Využívá jak divadlo, tak i tanec, pantomimu a psychodrama.
Původ
Psychodrama založil Jacob Moreno (1892 — 1974), pozoruhodná osobnost sporného původu, který po první světové válce začal pracovat jako psychiatr ve Vídni. Moreno byl činný i v avantgardním dramatickém umění v tzv. spontánním divadle. Zjistil, že když známá herečka hrála divadelní roli veselé a laskavé ženy, chovala se doma jako diktátor, kdežto když získala zápornou roli, byla doma veselá a laskavá. To vedlo Morena k práci na teorii psychodramatu jako druhu psychoterapie. Do struktury psychodramatu spadá mnoho různých technik. V „monologu" herci popisují své pocity týkající se nějaké traumatické události (např. smrti jednoho z rodičů). Při „zrcadlení" napodobuje jedna osoba chování druhé. Technika „dublování" umožňuje herci vyjádřit pocity jiného člověka, které tento člověk neumí nebo nechce projevit. Další technikou je „obrácení rolí", při němž se jedna osoba snaží stát jiným člověkem.
Užití psychodramatu
Londýnský učitel psychodramatu dr. Joel Badaines shrnul možné aplikace psychodramatu v díle Encyclopedia of Alternativě Medicíně (Encyklopedie alternativní medicíny). Výběr životních situací se rozšiřuje, zkoumáme-li jednotlivé alternativy. Spontánnost odstraňuje zábrany a podporuje tvořivé reakce. Identifikací s ostatními účastníky psychodramatu se pěstuje schopnost empatie (vcítění). Lidé pracují přímo s dotyky, myšlenkami a vlastní imaginaci Rozvíjí se pružnost, která podporuje „dokonalejší zvládnutí různých rolí (rodiče, milence, studenta, přítele atd)". Lidem, kteří mají problémy ve vztazích k přátelům nebo členům rodiny, pomáhá psychodrama k vyrovnanějšímu životu.
J. L. Moreno
Freudův současník Moreno zavedl psychodrama jako alternativní metodu k těm postupům psychoanalýzy, kdy hovořil pouze lékař s pacientem mezi čtyřma očima.
Transakční analýza
Transakční analýza (TA) připomíná gestaltismus, protože se snaží odkrýt, co si skutečně myslíme a cítíme. Má však složitější strukturu. Soustřeďuje se na úhybné manévry, které stále využíváme, abychom se vyrovnali s nepříjemnou realitou. Jak vysvětlil Roger Kreitman a jak napovídá i název, „transakční analýza se zabývá převážně, i když ne výlučně, sociální oblastí mezilidských vztahů, a proto se musí zaměřovat na vztahy klienta k jeho rodině, spolupracovníkům atd. Terapeuti používající transakční analýzu vědí, jak je důležité zainteresovat klientovy blízké do léčebného procesu".
Původ
V 50. letech se začal Eric Berne, podobně jako mnoho dalších psychiatrů, odklánět od klasických myšlenek psychoanalýzy. Soustředil kolem sebe v San Francisku skupinu lidí zabývajících se oborem, který pracovně nazval sociální psychiatrií. Výsledkem byl vznik TA a vydání Berného knihy Games People Play(]ak si lidé hrají), popisující tuto teorii; kniha se po vydání v roce 1964 stala bestsellerem na celém světě.
Stav Já
Základní myšlenkou transakční analýzy je rozbor „stavu a úrovně Já". Každý člověk v sobě nese své dospělé, dětské a rodičovské Já. Dítě v člověku „cítí, chce, požaduje, hraje si, přizpůsobuje se a bojuje", dospělý „myslí, počítá, analyzuje" a rodič „důvěřuje, ochraňuje, ovládá, řídí a vyživuje". Do sociálních interakcí se může zapojit kterékoli z těchto stavů našeho Já. Je-li v činnosti několik úrovní najednou, mohou se vzájemně shodovat, nebo, což je častější, bude určitá úroveň v jednom člověku
apelovat na jinou úroveň v druhém člověka Vybereme si typický stereotyp: manžel přijde unavený z práce domů, vyčerpaně se uloží do křesla, zavolá na svou ženu, a má-li štěstí, probudí v ní rodičovské Já. Žena přijde, nalije mu pití a uvaří pro jeho dětské Já večeři.
Postup
Podobně jako v gestaltismu se postupy liší v závislosti na názorech terapeuta a povaze lidí, se kterými pracuje. Někteří terapeuti se přísně drží původní Berneovy formule a zaměřují schůzky především na hledání, vyvolávání a analýzu stavů ega (ego = Já), probíhající transakce a „hry", do nichž se klient zapojuje. Mnozí však kombinují TA s dalšími progresivními myšlenkami a činnostmi. První věc, kterou se musíme v TA naučit, je rozpoznávat a pochopit jednotlivé stavy ega. Zpočátku bude člověk postupovat tak, že bude pozorovat, jak tyto informace (známé jako „scénář") využívá k získávání tzv. pohlazení, tj. způsobů upoutání pozornosti, a k analýze výsledků rozdílného chování. Podle Berného spočívá cíl TA v „dosažení sociální kontroly", schopnosti naučit se, jak v sobě vyvolat "dospělého" v situacích, které to vyžadují Jakmile se lidé postupně naučí, jakým způsobem dospět k tomuto cíli, zaměřují se dále na stanovení a dosažení nějakého konkrétního cíle. Od většiny lidí se očekává, že si ještě před započetím TA stanoví konkrétní oblast chování, kterou chtějí změnit I když lze terapii transakční analýzou provádět individuálně, většinou se pracuje ve skupinách.
Vhodné využití
Berne tvrdí, že každý případ korigovatelný psychoterapií je možno léčit podstatně větší rychlostí pomocí TA. Učitelé a další lidé závislí na interpersonální komunikaci se stále více zajímají o možné aplikace TA. Jeden z významných směrů, kterým se ubírala TA, propagovali američtí psychologové Jacqui a Lee Schiffovi. Jacqui Schiffová ho popisuje ve svých knihách AU My Children (Všechny mé děti) a Transactional Analysis in the Treatment of Psychosis (Transakční analýza a léčba psychózy). Schiffovi se starali o chlapce trpícího paranoidní schizofrenií. Pečovali o něho tak, jako by se znovu narodil, tj. snažili se mu vštípit všechny zkušenosti, které by získal, kdyby byl jejich dítětem. Experiment měl úspěch, proto začali pracovat s větším množstvím psychotických pacientů. Ačkoli prožili i nepříjemné chvilky a mnoho neúspěchů, vyléčili během čtyř let sedmnáct zdánlivě beznadějných případů tak, že pacienty provedli obdobím adolescence a umožnili jim zařadit se do normálního světa, najít si zaměstnání, manželského partnera a založit rodinu.
Doplňkové a zkřížené transakce
Berne rozlišuje v transakční analýze dva druhy transakcí — komplementární (doplňkové) a zkřížené. Na obrázku jde o komplementární transakci; podnět vysílaný dospělým se setká také s odpovědí dospělého, např: „Volal jsi dnes lékaři?1 Jino, sjednal jsem s ním schůzku na úterý." Obrázek 2představuje zkříženou transakci, kde je na podnět vysílaný dospělým vyslána od-poveď od rodiče: „Volal jsi dnes lékaři?1 „Copak si myslíš, že za tebe budu všechno zařizovat? Zavolej mu sama"
Bioenergetická psychologie
Ve své knize Your Body Works (Vaše tělo pracuje), kterou vydal Ge-rald Kogan, definuje David Boadella bioenergetickou terapii jako „systém metod, jak mobilizovat ty formy energie, jejichž vyjadřování je zablokované nebo nějak narušené. Zatímco většina současných psychoterapeutických systémů užívá pro řešení neurotických problémů převážně slovních metod, v bioenergetické terapii se zabýváme komplexním chováním člověka... kvalitou tělesných pohybů, základními rytmickými procesy v těle, zvláště dýcháním".
Původ
Za rozvoj bioenergetické terapie se obvykle připisuje zásluha Wilhel-mu Reichovi. Soustředil na konci první světové války ve Vídni skupinu navazující na Sigmunda Freuda. Reich se nezříkal sexuálního obsahu Freudových teorií a věřil, že důvod mnoha poruch spočívá v neschopnosti dosáhnout uspokojivého orgasmu. Tvrdil, že nejde pouze o pocity viny spojené s masturbací, ale mnozí lidé se pouze domnívají, že prožívají orgasmus a přitom se ve skutečnosti mýlí. Tělo zřejmě potřebuje pro léčení svých vnitřních rozporů určitý stupeň ztráty sebekontroly. Podle Reicha je příčinou vzniku této potřeby jakýsi „krunýř", kterým se většina z nás ohradila. Když dospíváme, získáváme fyzické vlastnosti svého typu osobnosti přijatelné ostatními lidmi. „Organismus", píše Reich ve své knize The Sexual Revotuíion (Sexuální revoluce), „je nucen postavit kolem sebe krunýř proti okolnímu světu. Tato ochrana organismu se pak nutně odráží v omezení životních možností." Mnohým působí starosti a důsledkem je často vznik nemoci.
Léčebná síla životní energie
Zpočátku se Reich domníval, že k uvolnění ochranného krunýře bude nutné použít analýzu: Jestliže odstraníme pohlavní zábrany a úzkost, získá pacient schopnost plně prožít orgasmus, a má-li to štěstí, že najde odpovídajícího sexuálního partnera, pozorujeme často překvapující změnu chování." Později začal Reich přemýšlet, jak uvolnit ochranný krunýř přímými metodami, např. masážemi a dechovými cvičeními. Nakonec dospěl až ke zkoumání terapeutické aplikace jevu, který nazval životní energie neboli „orgon". Životní energie v něčem připomínala Mesmerovu teorii animálního magnetismu. Když ale Reich prováděl pokusy dokazující existenci i léčebné účinky životní energie, sám duševně onemocněl, dostal se do konfliktu s konzervativní vládou Spojených států a zemřel ve vězení.
Jeden z Reichových nástupců pokračoval v jeho výzkumu „krunýře" v bodě, kde Reich skončil. Nepřijal však některé jeho závěry z posledního období. Alexander Lowen ve své práci The Language of the Body (Jak hovoří tělo) tvrdí, že „svaly se dostávají do stavu tenze, když vědomě zadržují impuls. V takovém případě se zlobíme, protože svaly bolí". K tenzi a bolesti dochází také, když potlačujeme nevědomé impulsy. Znamená to, že při odstraňování ochranného krunýře musíme brát také v úvahu možnost traumatických událostí v dětském věku. Odtud možná povede stopa ke vzniku ochranné bariéry i ke zkoumání její úlohy v dalším životě a ve vztazích v rodině, k práci apod. - Lowen odmítal Reichovu teorii životní energie, ale líbila se mu myš-ienka životní síly založené na energii jako fyzikálním jevu, který by měl být ještě prozkoumán. Cítil, že jeho přesná charakteristika není důležitá: „Pracujeme s hypotézou, že v lidském těle existuje základní typ energie, který se může projevovat fyzicky nebo v somatickém pohybu. Tuto energii nazveme bioenergií. Pro popis této teorie a na ní založené terapeutické činnosti se pak začal používat pojem bioenergetika.
Postup
Je velmi obtížné naznačit, co se děje při bioenergetické terapii, pokud své zážitky nepopíší přímo lidé, kteří jí prošli. Sheila Ernstova a Lucy Goodisonová však ve své práci In Our Own Hands (Ve vlastních rukou) udávají zajímavý příklad průběhu takové skupinové schůzky. Schůzka začala hlubokým dýcháním v některé ze „stresujících" poloh, tj. například v lehu na zádech s nohama nataženýma ke stropa Postup je založen na myšlence, že „právě hluboké dýchání urychluje oběh energie tělem a v kombinaci se stresující polohou energii stimuluje a vyvolává". Skupina byla pečlivě sledována, a pokud někdo dostal hysterický záchvat, ostatní mu pomohli. Při jedné příležitosti se to stalo June, která chtěla okolo sebe začít kopat Povolili jí to, protože tak mohla projevit své pocity. Vzpomněla si přitom na svůj zážitek z dětství, kdy ji matka pevně držela a June kopala kolem sebe a hlasitě křičela. Nyní konečně vybuchl dětský záchvat hněvu, který měla June dlouho zablokovaný ve svalech. S. Ernstova a L. Goodisonová však poukazují na to, že podobných výsledků můžeme dosáhnout i mnoha jinými způsoby. Skupina „mohla stejně tak dále pokračovat ve cvičení hlubokého dýchání nebo aplikovat na svaly v tenzi přímo bioenergetickou masáž. Stejnou zkušenost bylo možno spustit i fyzickým zážitkem, pokud by například někdo ze skupiny June pevně podržel". Různí zastánci bioenergetické terapie rozvíjeli své vlastní nápady. Jako jeden z příkladů uvedeme „biodynamickou psychologii", kterou se zabývala Norka Gerda Boyesenová ve svém londýnském centru. Zjistila, že vedle normálního trávicího systému existuje i „emoční" trávicí systém, který působí shodné s Reichovou myšlenkou orgasmu jako regulátor emočního napětí. Christopher Macy, bývalý člen redakce Guar-dianu v Manchesteru, popisuje svou účast na jednom z víkendových kursů G. Boyesenové. Bylo zde velmi mnoho účastníků, kteří měli zájem především o masáže, a proto začali běžnými cviky, které připomínaly hodinu tělocviku. Cviky byly však zaměřeny na to, aby uvolnily tok bioenergie a aby se ji lidé naučili vnímat. „Skutečně jsem začal pociťovat v celém těle, nohou i pažích záhadné chvění podobné slabému elektrickému proudu." Pesimisté, jak tvrdí v závěru Macy, budou mít asi určité výhrady („energie je jen zdánlivá, nepolapitelná"), ale na něho tato zkušenost hluboce zapůsobila a výsledky nebyly jen momentální, ale přetrvávaly dlouhé týdny. Z jeho vyprávění je patrné i zúročení a využití objevů, které vyvstaly z humanistické psychologie.
Vhodné využití
Bioenergetická terapie ve spojení s některým typem fyzikální terapie, např. s homeopatií nebo akupunkturou, pomáhá lidem s poruchami zaviněnými skrytou psychosomatickou příčinou. Obecně řečeno, největší prospěch přinese těm, kteří dávají na cestě k uvolnění emocí přednost manipulaci s vlastním tělem.
Prenatální Psychologie a terapie nového zrození
Základní myšlenka terapie novým zrozením říká, že určité neuspokojené potřeby nenarozeného dítěte nebo dítěte předškolního věku způsobují bolest a poruchy. Zůstane-li tato bolest zablokována v podvědomí, může vést k potížím v pozdějším věku (jako vše, co je nucené potlačeno). Cílem terapie novým zrozením je vyřešit tyto problémy a uvolnit bolest
Původ
Britský pediatr a psychoanalytik Donald W. Winnicott popsal ve své knize Through Pediatrics to Psycho-analysis (Od pediatrie k psychoanalýze), jak při svém léčení krátce před první světovou válkou porušil striktní Freudovy zásady a dovolil pacientovi, aby bez zábran projevil své pocity. Winnicott zjistil, že pacient se choval tak, jako by se dostal do role, kdy má znovu hrát okamžik svého narození — nejprve se stočil do polohy plodu a pak se začal křečovitě zmítat. Následovaly podobné příhody s další pacientkou, která několikrát spadla z postele, což dovedlo Winnicotta k názoru, že se takto realizuje její podvědomá potřeba „znovu prožít okamžik zrození, což opakovala při několika příležitostech."
Winnicott si uvědomoval, že je možné znovu prožít okamžik zrození do nejmenších podrobností a v přesném sledu, ale jen pokud pacient v sobě tyto zkušenosti vyvolá „nalezením správného Já, které uvede v činnost." Důležitost umět se vžít do této role a zahrát ji si uvědomoval i nejvýznamnější psychoanalytik období po druhé světové válce Michael Balint z Velké Británie. Vlivem zážitků před porodem a při porodu na další zdravý vývoj se od té doby zabývalo mnoho lidí. R. D. Laing, Win-nicottův žák, objevil myšlenku „implantačního traumatu", které může prožít oplodněné vajíčko, když se pohybuje do bezpečí ke stěně dělohy. Francouzský pediatr Frederick Leboyer zdůrazňoval důležitost prvních pěti minut po opuštění těla matky. Dítě by mělo stále pociťovat kontakt s matkou, a ne být rychle odebráno a vystaveno světu plnému hluku a ostrých světel. Terapie novým zrozením v současné době obsahuje různé postupy a metody zaměřené na odstraňování traumat vzniklých při početí, im-plantaci, porodu a v raném dětství. Cíl terapie je založen na víře, že cesty našeho života mají své kořeny již v těchto počátcích, a snaží se dovést pacienty zpět do tohoto období, a tak jim pomoci objevit a odstranit prvotní příčinu jejich problémů.
Janov a novorozenecký křik
Terapii novým zrozením nejčastěji spojujeme se jménem Arthura Janova, psychiatra z Los Angeles. Propagoval myšlenku užití katarze k obnovení prožitku porodního traumatu. Když léčil neurotického mladého muže, přinutil ho křičet „mami, táti, mami, táti" a opakovat tato slova do té doby, než v nich uslyší něco, co by změnilo jeho dosavadní život Janov popisoval, že „z hrdla mladého muže, ležícího v průběhu terapie na podlaze, vycházel děsivý křik", který můžeme přirovnat „snad jen ke křiku člověka, kterého se někdo chystá zabít" Janov o tomto případu píše v úvodu svého díla The Primal Screem (Prvopočáteční novorozenecký křik) a vysvětluje, že tak našel chybějící článek v léčení neuróz... Křik měl původ v „prvotní novorozenecké bolesti", vycházel z „hlavní scény zrození", nejdůležitějšího okamžiku v životě dítěte, kdy si poprvé uvědomí, že rodiče odmítají splnit jeho základní potřeby a brání jeho přirozenému vývoji. Terapie novým zrozením má pomoci pacientovi znovu prožít své zrození, dokud se „prvotní zásobárna" („vnitřní zásobník novorozenecké bolesti"), jak ji Janov popisuje ve své druhé knize The Primal Revolution (Revoluce zrození), systematicky nevyprázdní a „nerozpustí všechny obranné mechanismy pacienta, ponechávajíc jen jeho skutečné Já". Po vydání knihy The Pňmal Scream se od Janova oddělila skupina jeho následovníků. V roce 1973 se v Montrealu konala první schůze IPA (International Primal Association — Mezinárodní organizace pro terapii novým zrozením). Vedl ji zakladatel této společnosti Wiiliam Swartley, jehož integrační metoda již využívá daleko více postupů, než měl k dispozici Janov.
Postup
Podíváme-li se na vývoj, kterým terapie novým zrozením prošla, poznáme, že není snadné předvídat, co přesně od ní můžeme očekávat. V základě existují čtyři postupy, které vás mají dovést až k prožitku obnovení zrození: snížení věku v hypnotickém stavu, kdy vás terapeut pomalu vede ve vašem vývoji zpět, dokud nedojdete k okamžiku traumatu; psycholytické metody užívající halucinogeny, jako např. LSD (tato metoda není povolena, proto se v současnosti nepoužívá); simulace zážitků při narození a dýchací cviky. Můžete očekávat třicet hodin léčení po dobu šesti měsíců na individuálních schůzkách nebo ve skupině. V centru pozornosti jsou nyní spíše zážitky při narození než zájem o dětský věk. Janovovi pacienti museli absolvovat celý kurs, tj. obvykle tři týdny intenzívní práce s jediným terapeutem. Terapeut se snaží o vyvolání „prvotního novorozeneckého křiku", který „vybuchuje ve vzlycích a stenech, hnaný silou letitého potlačování a odmítání tohoto pocitu". Následuje 75 tříhodinových skupinových schůzek.
Další a odlišná verze terapie není zaměřena na oživení zážitků při narození, ale soustřeďuje se na první bolestné okamžiky dýchání při narození. Její zakladatel Leonard Orr tvrdí, že nové narození je vlastně obnova dýchání. Učíme se, že dýchání (a tedy i život sám) není bolestivé, ale příjemné. Celý postup popsala Anně Dominique Bind-schedlerová ve svém příspěvku na téma „narození a nové narození" v časopise Šelf and Society (Lidské já a společnost): „Klient leží a relaxuje v přítomnosti zkušeného terapeuta, který pracuje s jednoduchou metodou dýchání. Klient má pravidelně dýchat, ať se stane cokoli (člověk má tendenci zadržovat v případě hluboké emoce dech). V procesu nového zrození si tak uvědomuje bolest i ostatní emoce, aniž by se jim poddal... a aniž by je nějak potlačoval. „Když klient relaxuje, cítí tělesné vibrace a chvění a odplavování napětí a negativních emocí skrytých v těle. Toto trvá jednu až tři hodiny." Ale skutečné odstranění mocného traumatu zrození může trvat velmi dlouho. Počet lekcí se pohybuje od jedné až do sta.
Vhodné využití
Zatímco Janov prohlašoval, že terapie novým zrozením se hodí zejména pro léčení neuróz a duševních chorob, psychiatr Frank Lake později popsal různá onemocnění, která mohou mít původ také již v prenatální zkušenosti. Patří sem migréna, astma, deprese, klaustrofobie, schizofrenie a hysterie.
Grofovy mapky dělohy
Když se Stanislav Grof zabýval terapií novým zrozením, všiml si že se často opakuje základní vzorec životních traumat, který má vztah ke čtyřem obdobím porodu a prožitků před porodem. Do první fáze zahrnuje „blažené obdob před narozením, do druhé fáze pocity při prvních kontrakcích, třetí fází je boj o přežití spojený s průchodem dítěte porodními cestami a poslední fází je oddělení dítěte od matčina tělu a je vyvrcholením traumatických prožitků při narození.
Psychosyntéza
Zastánci psychosyntézy se snaží zdokonalit hlavní cíl západní psychologie, kterým je výchova správně fungující, zdravé osobnosti pomocí zkoumání vyšších úrovní vědomí a přebíráním prvků z východních filozofií.
Původ
Zakladatelem psychosyntézy je italský psychiatr Roberto Assagioli, který napsal před první světovou válkou doktorskou práci zabývající se psychoanalýzou. Assagioli studoval u Eugena Bleulera v Curychu. Po návratu do Itálie se rozloučil s freudovskými tradicemi, začal rozvíjet své vlastní myšlenky a k jejich propagaci založil v Římě institut Ovšem oficiální autority v čele s Mussolinim během druhé světové války bránily šíření jeho teorie. Až daleko později vznikly podobné instituce například v USA, Řecku a Anglii.
Krátce před svou smrtí v roce 1974 poskytl Assagioli rozhovor pro časopis Psychology Today (Současná psychologie). Vysvětloval v něm odlišnosti své teorie od Freudovy a příbuznost s názory Junga. Soustřeďuje se méně na morbidní příznaky předpokládaného onemocnění a zaměřuje se na nápravu dočasně chybných funkcí jinak zdravého organismu. „Příroda se stále snaží obnovit harmonii a i v lidské psychice převládá princip syntézy", prohlašoval Assagioli. „Úkolem terapie je pomoci člověku transformovat svou osobnost a slučovat zdánlivé protiklady."
Úloha vědomé vůle
Na rozdíl od jungovské a dalších forem psychoterapie věnuje psycho-syntéza daleko více pozornosti úloze vědomé vůle. Podle Assagioliho byla tato „popelka moderní psychologie zahnána do kuchyně". Jedním z nepříjemných důsledků Freudových objevů týkajících se nevědomé motivace je to, že vedly k novému determinismu, zatímco Assagioli pokládal za nejdůležitější svobodnou vůli a schopnost tuto svobodnou vůli pěstovat Není to však jen otázka silné vůle v běžném slova smyslu. „Síla je nutnou, ale nikoli postačující podmínkou vůle. Stejně důležité je vypěstovat si praktickou a správnou vůli." Psychosyntéza učí zvláště umění používat „praktickou vůli" ve spojení s představivostí, a nikoli v jejím protikladu. Trápí-li někoho nutkavé myšlenky, nestačí, že se jich chce vůlí zbavit; musí využít své představivosti, aby si našel a sledoval nový objekt zájmu, tj. jinou, prospěšnější „nutkavou myšlenku".
Postup
V kursech psychosyntézy se používají postupy, které nejsou pro psy-chosyntézu charakteristické, ale hodí se do daného léčebného rámce. Patří sem například kreslení a malování, práce s představivostí, projekce své vlastní osoby, pohybová terapie a psaní deníku. Úkolem kursu psychosyntézy je provést člověka čtyřmi fázemi jeho duchovního uvědomění a rozvoje, které uvádí Assagioli:
• Dobrá znalost sebe sama.
• Ovládání různých složek osobnosti.
• Uvědomování si svého skutečného Já, objev nebo rozvoj sjednocujícího centra...
• Vlastní psychosyntéza: rekonstrukce osobnosti vzhledem k jejímu novém centru.
Těchto fází dosahujeme soustředěním postupů na tři hlavní činnosti: zdokonalení vůle rozvojem představivosti, výchovu k tvořivosti transformací tzv. biopsychické energie (např. transformace sexuální energie a agresivity) a uvědomění si vlastního nadvědomí a využití energie vědomí a nadvědomí.
Vhodné využití
Ačkoli Assagioli vycházel z psychoanalýzy, dnešní zastánci psychosyntézy se většinou tímto oborem nezabývají, a proto se také méně orientují na léčení neuróz. Kdo se zajímá o zdokonalení své osobnosti, může se přihlásit do kursu psychosyntézy. Takový kurs bude také přínosem pro lidi, kteří těžce snášejí problémy moderního života, projevy stresu, jako je například migréna, nebo se dostávají do konfliktních mezilidských situací. Značný úspěch zaznamenala psychosyntéza také při léčení fobií. Kursy prospějí i lidem, kteří chtějí rozvíjet své komunikativní dovednosti potřebné například pro povolání lékaře, učitele nebo právníka.
Psychosyntéza: struktura lidské psychiky
Elipsa znázorňuje tři vrstvy nevědomí a kruh představuje pole vědomí V oblasti mimo elipsu je Jungovo „kolektivní nevědomí". Přerušovaná čára naznačuje, že jednotlivé úseky nejsou zcela uzavřené a mezi těmito oblastmi existuje pohyb. Psychosyntéza vychází z názoru, že vědomé Já (5) je přímo propojeno s transperso-nálním Já (6), které představuje hlubší lidskou identitu. Tato dvě Já jsou jen různými stránkami stejného jevu.
Abraham Herold Maslow (1908-1970)
přehodnotil záporně dosavadní seznamy pudů a potřeb, vypracoval hierarchii potřeb, soustředil se na zkoumání zdravých lidí (bohaté zájmy,tvořivost,..)
Americký psychiatr českého původu Stanislav Grof (*1931) Vystudoval medicínu v Praze, působil jako psychiatr v Kosmonosích, v Krajském ústavu národního zdraví pro Středočeský kraj a nakonec byl jedním ze zakladatelů Výzkumného ústavu psychiatrického, ve vojenské nemocnici v Olomouci, kde probíhal v 50. letech výzkum LSD a jejího možného uplatnění při léčbě psychicky nemocných pacientů. V roce 1965 odjel na studijní cestu do USA, kde přijal pozvání Výzkumného psychiatrického střediska při Univerzitě J. Hopkinse v Marylandu. Tam odjíždí v lednu 1967 a pokračuje ve svém výzkumu lidského vědomí. Po událostech roku 1968 zůstal natrvalo v zámoří a v roce 1969 přijal vedoucí místo ve Výzkumném ústavu psychiatrickém pro stát Maryland v Baltimore a místo profesora psychiatrie na Univerzitě J. Hopkinse. V roce 1972 se stal vědeckým pracovníkem Esalen Institute v Big Sur v Kalifornii, kde se svojí ženou Christinou vyvíjí nefarmakologickou psychoterapeutickou metodu mající do jisté míry efekt terapie LSD - tzv. holotropní dýchání. Protože si uvědomoval, že stávající model psychiky není schopen vysvětlit zážitky při změněných stavech vědomí, stal se spolu s A. Maslowem a A. Sutichem zakladatelem nového odvětví psychologie, tzv. transpersonální psychologie a Společnosti pro transpersonální psychologii (1968), beroucí při popisu vědomí do úvahy i jeho duchovní rozměr Na konci 70. let potom vzniká Mezinárodní transpersonální společnost, snažící se o formulaci holistického (celostního) pojetí lidské bytosti. V současnosti je Stanislav Grof profesorem psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií Žije v Mill Valley u San Francisca, kde se převážně věnuje výcviku holotropního dýchání, transpersonální psychologii a psaní knih.
